Bělorusko jako ČR?

6. ledna 2011 Běloruské prezidentské volby opět rozčeřily vody českého liberálního tisku, kdy se na nás valila slova o posledním diktátorovi v Evropě, čímž byl míněn zvolený prezident Lukašenko.  A samozřejmě se psalo, že volby byly zmanipulované a ostatní kandidáti, že by byli lepší než stávající prezident. Mluvilo se o jakési opoziční demonstraci, kde policie zatkla několik demonstrantů. A ještě se psalo, že jsou nezvěstní a že o nich nejsou žádné zprávy. 

Tolik zprávy tisku. Jenže kdo z občanů zná skutečnost v Bělorusku? Podle zpráv z MF Dnes můžeme mít dojem, že je to země plná bídy, kde neustále hřmí salvy popravčích čet, lidé chodí v hadrech a prezident Lukašenko obědvá vývar z politických odpůrců. A televize? Tam nás o Bělorusku zpravuje varšavský zpravodaj Karas, který informuje tak, že řadový Bělorus by ani nepoznal vlastní zemi. Na čí straně stojí tento novinář, dokázal před lety  v parlamentních volbách v Polsku, kdy vlastenecké hnutí bratří Kaczinských Právo a spravedlnost tyto volby prohrálo. Karas se v jejich sekretariátu přímo zalykal radostí, nemohl ani mluvit, jak přerývaně soukal ze sebe: „Tak to vypadá, že Právo a spravedlnost volby prohrálo.“ Takže tento zpravodajský šmok určuje poznání veřejnosti o dvou evropských zemích.

Jaká je tedy situace v Bělorusku? Jestliže je tam tak zlá ekonomicko – politická situace, tak proč naše média ukazují pouze několik set hlavé demonstrace tzv. opozice a nejsou tam obrovské demonstrace kvůli celosvětové hospodářské krizi, která jistě musí dusit špatně direktivně řízené běloruské hospodářství. A zatím za Karasem vidíme (pokud nezabere jeho výrazně prostorná postava celou obrazovku) čisté, upravené ulice a v reportážích odpovídají normálně oblečení lidé. Však kdyby bylo jen možné nafilmovat zástupy žebráků, nefungující továrny či důchodce v bídě, tak jistě by Karas nezaváhal a točil jak o život.

A demokracie v Bělorusku? Možná má Lukašenko k ruce své věrné prokurátory Laty či soudkyně Schnizelové, kteří nadělují tresty za projevy či uvalují vazby za samolepky. Možná má Lukašenko své protiexremistické oddělení, které stíhá každého, kdo řekne: král je nahý. Možná Lukašenko posílá těžkooděnce na demonstrace vlastenecké mládeže, kde vodní děla pálí na maminky s kočárky na ulicích. Možná má Lukašenko své věrné novinářské poskoky, kteří na povel očerňují každého, na koho ukáže. Ale to by připomínalo Českou republiku, kde je přeci oáza demokracie a svobody. Takže kde je totalita?

Česká vládní místa ráda podporují tzv. demokratické opozice v Bělorusku či v Urundi Burundi, kam míří tisíce dolarů, které by potřebovalo spíše naše zdravotnictví a naše děti. Nedělám si iluze, že tzv. demokratická opozice v Minsku jsou profesionální politici placení z peněz EU a řízení nejbližší americkou ambasádou. Co vlastně tito minští disidenti chtějí pro běloruského občana? Demokracii podle neziskových organizací, řízených kulturní frontou Svěráků a dalších. Tunelářství, nezaměstnanost a další průvodní jevy zlatokopeckého kapitalismu. A hlavně - jejich země by se dostala do područí odnárodněné EU a běloruští vojáci by umírali v Afghánistánu…

Na běloruském případě vidíme, jakou hru s námi hrají domácí média, jak nechtějí, abychom byli informováni o dění v zemi, která se vzepřela globalizačním plánům pánů z Bruselu a Washingtonu, byť má trošku excentričtějšího prezidenta než je zvykem. Ale zase jde svou cestu a obyvatelé vypadají spokojeně. Tak to nechme na nich a nemluvme jim do toho.

Jiří Štěpánek