Kalousek: Otec reforem a spasitel, nebo korupčník a tunelář?

28. září 2011 EXKLUZIVNĚ PRO DSSS Jak si špitají vrabci na střeše Strakovy akademie, skutečným předsedou vlády není bázlivý strašpytel Nečas, kterého ovládá Jana Nagyová, nyní ředitelka jeho kabinetu, ale politický turista a člověk zapojený do kriminálního prostředí Miroslav Kalousek. Je to on, kdo sebevědomě nařizuje občanům, že musí šetřit, více pracovat a platit vyšší daně, aby zacelili bilionovou díru ve státním rozpočtu, kterou spoluvytuneloval on sám se svými režimními kumpány.

Je dobré si o tomto pánovi říci více, protože nespadl z nebe, ale je součástí vládní elity od roku 1989. Do politiky vstoupil mocichtivý Kalousek již v roce 1984, kdy se stal členem Československé strany lidové (ČSL), která po boku vedoucí KSČ v jednotném politickém šiku Národní fronty hájila a budovala socialismus. Již tehdy byl aktivní a snažil se stoupat výše, ale vzhledem k jeho nízkému věku a členství jen v okrajové straně Národní fronty si musel na skutečný start kariéry teprve počkat. Demokrat a lidovec Kalousek byl tedy jak se sluší odkojen komunistickou Národní frontou.

Po roce 1989 začal Kalousek místo komunismu sloužit postkomunismu, pro který se v ČR také používá pojem sametová demokracie. V únoru 1990 se nechal zaměstnat na Úřadu vlády ČR jako ekonomický poradce, aby mu neunikl žádný z hojných privatizačních švindlů a tunelů. Protože byl (všeho)schopný, od roku 1992 začal odboru ekonomických poradců šéfovat. Stále to však nebylo ono a Kalousek aspiroval výše. V lednu 1993 byl Kalousek za lidovce (KDU-ČSL) jmenován ekonomickým náměstkem ministra obrany. Byl to čas velkých změn, prodeje armádního majetku bývalé federace a Kalousek měl na starost právě výběrová řízení a akviziční procesy. Zde byl konečně ve svém živlu. Rozhodoval o miliardových zakázkách, dodávkách materiálu armádě, modernizaci tanků T-72, štábním informačním systému, padácích.

Nekvalitní padáky zavinily smrt vojáků

Velká éra tunelování a rozkrádání byla v plném proudu. V roce 1994 uzavřel Kalousek smlouvu s firmou Anex-Cirus Jiřího Andrlíka na dodávku 2 310 kusů padáků pro českou armádu. Jak se později během soudního řízení zjistilo, firma nebyla v době uzavření smlouvy ještě ani zapsána v obchodním rejstříku. Zkrátka to nestihla, zakázka byla přidělena bleskově. S padáky neměla Anex-Cirus samozřejmě žádné zkušenosti, její padáky byly nekvalitní a při pokusných seskocích zahynuli nevinní vojáci. Na veřejnost proniklo jediné jméno - Roman Prinich, a to jen díky tomu, že se jeho rodina razantně a soudně domáhala odškodnění a potrestání viníků. Na rukách pana Kalouska, bývalého ředitele odboru nákupu materiálu ministerstva plukovníka Josefa Fabiána a člena ministerské komise, která vybírala dodavatele padáků, plukovníka Rudolfa Zapletala (mimochodem, oba později pracovali právě pro firmu Anex-Cirus) ulpěla krev. Když se informace o kvalitě padáků od firmy Anex-Cirus dostaly na veřejnost, podala firma na ministerstvo trestní oznámení a začala se soudit o úhradu stovek milionů korun. Smlouva byla však uzavřena velmi dobře. Konečná cena nebyla přesně stanovena a ministerstvo se jí později v letech 1998-1999 snažilo několikrát neúspěšně vypovědět. Soud však vzhledem ke znění smlouvy nařídil odebrat ministerstvu další nefunkční padáky za 114 milionů korun. Celkově zaplatil stát za smrtelně nebezpečné padáky řádově stovky milionů korun.

Modernizace 30 tanků za 19 miliard

Dalším Kalouskovým pomníčkem je proslulý tunel nazvaný "modernizace tanku T-72", který spolkl celkem neuvěřitelných 19 miliard korun! Smlouva s oficiálně italskou (ve skutečnosti izraelskou) firmou Oficcine Galileo a izraelskou firmou Nimda byla uzavřena v roce 1995 na horentní počet 353 kusů tanků. Smlouvy byly opět uzavřeny velmi chytře, termíny se beztrestně prodlužovaly, náklady zvyšovaly a stát jen bezmocně přihlížel. Nakonec bylo v roce 2001 rozhodnuto o modernizaci jen 30 strojů. Peníze zmizely.

Tučná provize lidovcům

Šikula Kalousek vymyslel zakázku na štábní informační systém pro Armádu ČR, který zadalo ministerstvo obrany firmě EDS (Electronic Data Systems) v roce 1997. První kolo výběrového řízení vyhrála nečekaně konkurenční firma Unisys. Kalousek byl tedy nucen výběrové řízení zrušit a vypsat nové. Ani tehdy si komise netroufla vybrat předražený a nevyzkoušený EDS a vyhrála opět společnost Unisys. Kalouskovi nezbývalo než zasáhnout a označit nabídku EDS za "výhodnější". Představitelé Unisys se poté obrátili na policii s žádostí o ochranu, neboť byli údajně vydíráni, aby se nebránili a nenapadli výsledek soutěže. V červenci 1998 prohlásil pracovník EDS Jan Březovský, že firma byla nucena jako provizi za udělení zakázky zaplatit lidoveckým činitelům 50 milionů korun. Dodávka systému za více než miliardu korun byla oficiálně ukončena v roce 2002, přičemž tento systém nebyl nikdy schopen předávat informace na takové úrovni, jaké zadání požadovalo, a dnes se již vůbec nepoužívá. Další miliarda zmizela neznámo kam.

Pražské Palladium a Kalouskova smlouva

Devadesátá léta byla pro Kalouska bohatou sklizní. V roce 1997 Kalousek podepsal (za souhlasu Klausovy vlády) kupní smlouvu s developerskou firmou EPF, která koupila rozsáhlý areál kasáren u pražského Náměstí republiky, kde nyní stojí nákupní centrum Palladium. Kupní cena činila asi 900 milionů korun. Nicméně smlouva byla uzavřena tak, že stát tyto peníze posléze firmě EPF nejen vrátil, ale přidal dalších asi 500 milionů jako odškodnění. Říkáte neuvěřitelné? Tak to neznáte smlouvy, které podepisoval pan Kalousek. Smlouva zaručila EPF plné odškodnění, nebudou-li budovy prázdné. V budovách sídlila tehdy Akademie věd. Na to pan Kalousek jaksi zapomněl, smlouvu podepsal a stát vyplatil na odškodném zhruba stejnou sumu, jakou dostal jako kupní cenu. Dalších asi 500 milionů vyplatil stát jako náhradu za nepřímé škody, resp. za škody, které na firmě EPF vymohli její smluvní partneři jako náhradu za zpoždění projektu.

Kalouskovy žně nakrátko skončily v důsledku vládní krize v roce 1997 s pádem Klausovy vlády. Stačil ještě bez výběrového řízení zadat firmě Zeman&Zeman zakázku na dodávku potravin armádě v hodnotě miliard korun.

Smrt u Orlické přehrady

V roce 1998 se nechal Kalousek pro jistotu zvolit za osvědčené lidovce do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a získal poslaneckou imunitu. Jeho spis na policii ho poněkud znervózňoval. V souvislosti s hromadným rozkrádáním v resortu obrany již probíhalo vyšetřování inspekce ministerstva obrany a brzy na to byla k vyšetřování přizvána i policie. Vyšetřování skončilo v roce 2001 s očekávaným a připraveným výsledkem: nikomu se nic neprokázalo.

Když byl Kalousek znovu zvolen do sněmovny v roce 2002, stala se mu nepříjemná věc. V září 2002 je v Solenicích u Orlické přehrady zastřelen Kalouskův švagr Lubomír Kašák spolu se svým společníkem Zdeňkem Němcem. Vše se odehrává v době, kdy policie začíná intenzivně vyšetřovat desetimilionové zakázky jejich firmy IDOS od příbramské radnice, které šéfuje Kalouskův přítel a lidovecký kolega Josef Vacek. Úzká spojka z IDOSu vede i k příbramskému "donovi" Jaroslavu Starkovi. Smrt majitelů IDOSu je uzavřena jako vražda a sebevražda s mrtvým pachatelem. Policie má ráda vyřešené případy. Naživu zůstává jediný spolumajitel IDOS, vlastník 5% podílu, kterým není nikdo jiný než manželka Kalouska Radka Kalousková. Kalouskova kariéra získává i pravou mafiánskou příchuť střelného prachu.

Hlavně mít to křeslo

V letech 2003–2006 se stal Kalousek předsedou strany lidové. Když mu po volbách v roce 2006 nabídl Paroubek podíl na moci a veřejných zakázkách, rozzářily se Kalouskovi oči miliardami. Bohužel mu takový očividný podraz na voličích jeho spolustraníci neodpustili a musel opustit post šéfa strany. Vytouženého postu ministra financí se dočkal až v roce 2007, kdy ho do křesla usadil Mirek Topolánek. S Paroubkem nebo Topolánkem, hlavně mít to křeslo – tak znělo Kalouskovo heslo.

V roce 2009 prchl Kalousek takticky z potápějící se lidovecké lodi a založil si novou stranu s líbivými pravicovými hesly. Voliči skočili na špek a máme ho znovu ve stejném křesle ministra financí. Před svým úřadem se samolibě vysmívá zoufalým a rozhořčeným demonstrujícím občanům. Na svém webu má vyvěšeno heslo „Odpovědní chtějí žít bez dluhů“. Přitom naši zemi jako ministr financí od 2007 zadlužil jako málokdo jiný.

Ptejme se tedy, kam vlastně patří Kalousek? Do čela ministerstva financí nařizující občanům více pracovat a platit daně, nebo spíše před nezávislý soud, který prošetří jeho korupční aféry?

Jan Kastner