Nechci žít ve stínu minaretů

Nechci žít ve stínu minaretů20. listopadu 2012 Každý rok před vánočními svátky se ve většině evropských zemích vztyčuje na náměstích vánoční strom s Betlémem, jako připomínka blížícího se adventu. Děje se to také proto, že většina evropských zemí jsou křesťanské, a proto již dva tisíce let slavíme Vánoce. Slavíme je také proto, že jsme tady doma. Na druhou stranu je nám jedno, že se kdesi ve světě Vánoce neslaví, protože mají jiné, pro ně důležité svátky. Ale to by nesměla být vystrašeně politicky korektní Evropa, blouznící zároveň horečkou multikulturalismu.

Bruselští radní zakázali vztyčení vánočního stromu v centru města, protože by to mohlo popudit místní muslimskou komunitu, která v bruselských čtvrtích žije. Bojí se jejich útoků. Takže rodilí Belgičané neuvidí symbol křesťanských vánoc, protože se to nějakým fanatickým imánům nelíbí. Toto je zcela jasný výsledek zvrácené propagace multikulturalismu, nesmyslného ustupování menšinám, které nemají zájem na integraci v hostitelské zemi, ale chtějí naopak ubírat práva těm, kdož tam po staletí žijí a pracují. Zajímalo by mě, jestli kupříkladu v hlavním městě Saudské Arábie by dovolili šejchové vztyčit vánoční strom, kvůli tam žijícím cizincům křesťanského vyznání. Určitě ne a za podobný nápad by možná svištěl i ostrý katův meč.

Musíme si uvědomit, že naše ústupky agresivním menšinám se nám v budoucnu vymstí a to za krátkou dobu. Stáváme se rukojmími zvrácených vizí kavárenských odnárodněných intelektuálů, kteří se nám posmívají za naše vlastenectví, a křesťanské základy Evropy hází na smetiště dějin. Ale to se mýlí. Právě křesťanské základy evropské civilizace se staly hnací silou na poli civilizačního pokroku. Právě víra našich předků ubránila kontinent před nájezdy těch, kdož nám v případě poroby chtěli vnutit své náboženství a svojí představu života. Nikomu nezavíráme v Evropě dveře, ale ten, kdo k nám přichází, musí zcela bez výhrady přijmout zvyklosti evropské civilizace. Jestliže tedy nějaký muslim chce, aby jeho žena chodila zahalená a on na pultech neviděl vepřové, tak bude muset zůstat doma v Kábulu, Přištině či v Dyiarbakiru.

Abychom viděli, kam vedou důsledky bezbřehé přistěhovalecké politiky, podívejme se ke svým sousedům – do Rakouska. V jeho hlavním městě jsem byl mnohokrát, bydlel jsem tam v okrajové čtvrti Donaustadt a na ulicích potkáváte zahalené muslimky, Indy v turbanech, nagelované mladíky švitořící některou řečí bývalé Jugoslávie. Samozřejmě, že potkáváte i místní obyvatele, ale vše je promícháno v jakýsi kotlík. Nemyslete si, každá komunita tam žije odděleně a nestýkají se navzájem.  

Školy v Rakousku, přesněji ve Vídni ukazují, kam se může ubírat vývoj i u nás, pokud budou vedoucí političtí představitelé plnit bruselské direktivy a naslouchat odnárodněné inteligenci. Špičku přistěhovaleckého ledovce tvoří velký vídeňský okres Leopoldstadt s podílem 60,9% cizinců mezi žáky všech škol, podobně sousední lidnatý okres Brigittenau (58,6%). Průměrný podíl školáků-cizinců ve Vídni činí 40,4 procent. Zajímavé je také porovnání celorakouského průměru školáků-cizinců (17,8%) a faktu, že zahraniční školáci nadprůměrně navštěvují zvláštní školy, kde jejich celorakouský podíl činí 27,2 procent. Ve Vídni se nachází 262 „lidových škol“ (Volksschule, jedná se o obdobu českých základních škol, zahrnuje ovšem jen 1. a 4. třídu) a celých 10% z těchto škol vykazuje více než 90tiprocentní podíl dětí s migračním pozadím, a každá druhá z těchto škol vykazuje více než 50tiprocentní podíl zahraničních školáků. Jinými slovy řečeno, v polovině všech vídeňských lidových škol panuje převaha cizineckých školáků nad domácími.

Už v roce 2006 vládnoucí sociálně-demokratická SPÖ, která je vedle strany Zelených a oportunistických lidovců (ÖVP) hlavně zodpovědnou za šílenou přistěhovaleckou politiku uplynulých 20 let, zakázala pracovně najímaným „Mikulášům a čertům“ přístup do městských mateřských školek, oficiálně z „pedagogických důvodů“ (děti by se mohly čertů bát a jedná se prý o přežitý zvyk). Skutečný důvod je ale jiný – učinilo se tak z popudu rodičů přistěhovaleckých dětí – ve Vídni je např. na školách obdobných českým základním školám naprosto běžné, že podíl cizinců ve třídách činí průměrně 40%, jsou tedy i školní třídy s podílem dvoutřetinovým a více. Ve většině případů se jedná o děti s neevropským „migračním pozadím“ (tak se politicky korektně v Rakousku označují cizinci).

Jejich rodiny se tradičně zásadně odmítají kulturně přizpůsobit novému prostředí, spíše naopak: snaží se svůj nový domov přetvářet ke své podobě a podle svých hodnot. Jinak tomu není ani ve zmíněných mateřských školkách. Školní jídelny se částečně přizpůsobují požadavkům přistěhovaleckých rodičů například tím, že zhotovují jídelníčky speciálně s nabídkou turecké kuchyně anebo vynechávají ve stravě vepřové maso. Pedagogické instituce musí ve zvýšené míře upřednostňovat zaměstnance, kteří jsou schopni domluvit se turecky.

V rakouských školních čítankách němčiny jsou uvedeny ukázkové texty v turečtině a srbochorvatštině – to proto, aby si i děti původních obyvatel postupně zvykaly na nejrozšířenější jazyky, které je budou v životě obklopovat. Město Vídeň sponzoruje kurzy turečtiny a mobilizuje i pedagogický personál, aby základy turečtiny ovládal… Mnozí vyučující ve svých třídách dětem nepřipomínají Vánoce ani nepořádají tradiční vánoční besídky, protože to většině dětí v jejich třídách nic neříká.

Až tam jsme došli ve své snaze být politicky korektní a usnadnit menšinám život v Evropě. Jak říká předseda dělnické strany Tomáš Vandas: „Nechci, aby se zde za pár let bouraly křesťanské kostely a místo nich stavěly mešity.“ Postavme se na odpor, dokud je čas. Historie nás sleduje a hodnotí.

Jiří Štěpánek, výkonný místopředseda DSSS