Ohlédnutí

Milan Loukota22. září 2013 Vzpomínám na jeden červnový podvečer roku 1998, kdy jsem po prohraných volbách do Poslanecké sněmovny vyklízel a předával svoji kancelář na Malostranském náměstí v Praze. S hlavou plnou nepříliš pozitivních vyhlídek do budoucnosti jsem potřeboval na chvíli vypnout, vyrazil jsem tedy ven do malostranských uliček, kde jsem bezcílně bloumal a chytal lelky.

Tak se stalo, že jsem posléze dorazil i na Karlův most a tam kličkujíc mezi turisty a různými prodejci jsem došel k sousoší ukřižovaného Krista s apoštolem Janem a panenkou Marií, jen Bůh ví, co mě přimělo se zde zastavit a nad touto skulpturou se oddat krátkému rozjímání, bylo to znamení kříže či nevšední zpracování postav - Spasitel z kovu a ti ostatní z pískovce, asi obojí, ale nad to cosi mystického, co celé sousoší prostupovalo. Nicméně jsem po chvíli pokračoval dál, až jsem přešel Karlův most a přišel na nádvoří Karolina, kde mojí rozjitřenou pozornost zaujala další socha, tentokrát znázorňující Pražského studenta hájícího Karlův most před Švédy. Cosi zde bylo podobného předchozímu sousoší a nyní již bedlivěji zkoumaje jsem objevil signaturu tvůrce – sochaře Maxe. Při cestě zpět jsem již pečlivě sledoval sochařskou výzdobu Karlova mostu a ejhle soch podepsaných oním Maxem bylo víc (až mnohem později jsem zjistil, že se jedná o díla dvou bratrů – Josefa a Emanuela), dokonce i obě pískovcové sochy z Kalvárie, které mě prvotně zaujaly, pocházely z díla Maxe.

Podruhé jsem se tedy u tohoto sousoší zastavil a nyní jsem se jej jal pečlivěji zkoumat, nejenom po stránce tvůrčí, ale řekněme i duchovní, kdy apoštol Jan stojí na straně pravé a pana Marie na straně levé, to z pohledu diváka, ale z pohledu Krista je tomu přeci naopak, po levé ruce má Jana a Marii má po ruce pravé. I začalo mi v hlavě vrtat, možná ještě pozůstatkem mého působení ve sněmovně, co je důležitější: je to strana pravé, nebo levá, anebo je to celé zrcadlově naopak. A nad tím celým ukřižovaný Kristus a tu možná díky hebrejskému nápisu, který vytváří dojem řetězu si kříž ve své mysli zpodobňuji s váhami, kdy pravá strana je rovná té levé a naopak, jedna vyvažuje tu druhou a důležitý je přeci ten střed, ten je tím určujícím a ve své lineární podstatě symbolizuje chod dějin.

Následovaly roky slastí i strastí, naplněné všedními starostmi, ale čas od času se mi vracely vzpomínky na onen červnový večer a já se začal zajímat o to, kdo byl onen Max, který stvořil ty znamenité sochy. Tak jsem postupně objevoval celý rod Maxů, počínaje Antonínem, uměleckým řezbářem, který se v polovině 18tého století usídlil ve Sloupu v Čechách, pokračujíce sochařem Josefem Františkem, jeho syny Josefem a Emanuelem, rovněž sochaři, působícími již v Praze a konče Gabrielem, synem Josefa, vynikajícím malířem celosvětového významu. Důležité na mém bádání bylo zjištění, že celý rod Maxů, byť se jednalo o Němce, se cítil být Čechy. Česky pravděpodobně rozuměli, ale sami mluvili a psali výhradně německy, ale vždy s hrdostí tvrdili, že jsou Češi. Konečně to stvrzují i jejich díla, kdy například Josef stvořil ryze český pomník Přemysla Oráče ve Stadicích, nebo šest soch českých panovníků původně umístěných na východním křídle Staroměstské radnice. S bratrem Emanuelem pak vytvořil pomník maršálka Radeckého vynikajícího českého vojevůdce a tak bych mohl pokračovat dál a dál. Toto období spadá do dob RU monarchie, tedy mnohonárodního státního útvaru, kdy v české kotlině vcelku poklidně vedle sebe žilo několik národů, které se harmonicky doplňovali, nejenom Češi a Němci, jak se dnes bagatelizuje, ale i Moravané, Slezané, Maďaří, Rakušané a samozřejmě i početná skupina Židů, plus další národnostní skupiny, ovšem již v nijak zvláště významném počtu.

První léta nového Československého státu se nesly v nebývalé prosperitě a jsem přesvědčen, že významný podíl na tom právě mělo mnohonárodní rozvrstvení tehdejšího obyvatelstva, kdy se projevilo, že pokud každý ze svých povahových a kulturních rysů dá pro prospěch celku to dobré, co v sobě nese, přinese to užitek všem. Následovala však hospodářské krize, která pomohla rozdmychat i národnostní třenice a pak hrůza všech hrůz – 2. světová válka se všemi negativními důsledky: vyhnání Čechů z pohraničí, holocaust, Heidrichiáda i další vyvražďování obyvatel a následný odsun či mnohdy samovolný úprk Němců, provázející konec války. Dodnes velice citlivé téma, s kterým jsme se nedokázali doposud plně vyrovnat.

Ale dost negací, během minulých let jsem dosti podrobně, křížem krážem procestoval v rámci svého pracovního zařazení celou naši krásnou zem. Ve svém životě jsem navštívil mnoho zemí na všech kontinentech této planety a zcela upřímně mohu říci, že naše vlast je skutečnou perlou nevýslovné krásy a nedivím se, že v minulosti mnozí lidé, byť hovořili jinými jazyky, než česky o sobě s hrdostí tvrdili, že jsou Češi. Zcela nedávno jsem navštívil i Sloup v Čechách, rodiště zmíněných Maxů, je to doslova poetické místo, které jen dokresluje moje předchozí věty a jistě bylo podnětem romantické tvorby Gabriela Maxe, který se sice narodil již v Praze, ale Sloup každoročně pravidelně navštěvoval a u svých dalších zde žijících strýců pobýval. Z jeho zachovalé korespondence jasně vyplývá, jak mocně na jeho chlapeckou duši toto místo zapůsobilo. Malebnost tohoto prostředí se jistě odrazila i na budoucí paletě barev, které ve své tvorbě tak mistrně používal.

To mě evokuje k odbočení k další myšlence: O roztodivné barevnosti žití, čímž těchto několik řádek ukončím. V době svého profesionálního působení na politické scéně jsem byl často napadán, že vidím svět kolem sebe jenom černo bíle a v tomto duch pak navrhuji možné, leckdy jednoduché řešení. Samozřejmě uznávám, i v kontextu s předchozím odstavcem, že je svět plný barev a dobře, že tomu je tak. Na druhé straně si vezmu na pomoc, poněkud opomíjeného malíře a grafika Ferdiše Dušu, který stvořil celou řadu dřevorytů toliko černou barvou, bez jakýchkoliv odstínů, jen černo bíle. Pokud necháte své oko spočinout na jeho dílech, zprvu prostě se zdajících, objevíte harmonii umně vedených ostrých vrypů, které ve svém důsledku vytváří cosi úžasného. Vzpomenu jen dva soubory z jeho bohatého díla: Peklo práce a Dolů Váhom. Kdo měl možnost si tyto dřevoryty prohlédnout musí doslova ztuhnout s posvátným mrazením v zádech, když v nich objeví podstatu bytí, stvořenou je a jen černou barvou – sice prosté a jednoduché, ale zároveň všeříkající a lze si jen přát, aby do budoucna ti, kteří budou určovat chod naší vlasti alespoň takto černo bíle, ale zároveň ostře viděli a řídili to, co nás čeká, ku prospěchu všech obyvatel naší země.

Milan Loukota

(autor je bývalý poslanec SPR-RSČ v letech 1992 – 1998)