Osobní život Tomáše Vandase: Odložené housle, blízké ženy a léto na chalupě

Brno1-5-09-026

25. května 2010 Kdo je ve skutečnosti Tomáš Vandas? Volební lídr Dělnické strany sociální spravedlnosti a opoziční politik... A to je vše? Copak nemá svůj osobní život? Jaké prožil dětství? V předvolebním rozhovoru jsme se tentokrát více zajímali o soukromý život předsedy rozpuštěné Dělnické strany (DS). Mimochodem, jako předseda „staré DS“ figuruje i na prvním místě kandidátky DSSS v Praze.

Proč kandidujete právě v hlavním městě?

Je to logická volba. Jsem rodilý Pražák, vyrůstal jsem zde, chodil do školy, pracuji tu. A také mohu porovnávat, jak se naše město léty mění, bohužel k horšímu. Centrum ovládly drogové a mafiánské bandy, nájemníci vymizeli. Objevily se sice lákavé a poutavé obchody či butiky, ale ty jsou pro většinu občanů nedostupné. Co je horší, vytratila se nám lidskost a přátelství, místo toho je všude shon a komerce.

Na kandidátce je vedle vašeho jména uvedena i rozpuštěná Dělnická strana, není to nějaký omyl?

Ne, není. Já jsem totiž jako předseda Dělnické strany stále jejím členem. Jako jediný na kandidátkách DSSS, ale jak přísloví říká, kapitán opouští loď poslední.

Jako rodilý Pražák máte určitě zajímavé vzpomínky na dětství…

To ano. Bydleli jsme v Dušní ulici u Staroměstského náměstí a chodili jsme jako kluci hrát fotbal k Husovu pomníku, což je z dnešního pohledu něco jako z říše sci-fi. Nad námi bydlel herec Miloš Kopecký, kterého jsem často potkával. Později jsme se přestěhovali přímo na Václavské náměstí a tady z tohoto období si například vybavuji setkání s Vladimírem Menšíkem, kterého jsem požádal o podpis a bylo to pro mě něco úžasného. Dnes už bych tam ale bydlet nechtěl.

Kromě fotbalu jste měl i jiné zájmy?

Jako kluk jsem mimo fotbalu a sportu vůbec hrál, a někomu to asi nepůjde dohromady, na housle. A to celkem sedm let. Byl jsem snad i nadaný, protože v lidové škole umění mě navrhovali na studium na konzervatoři. Ale pak se dostavila puberta a housle jsem odložil…
 
Dokázal byste hrát na housle i dnes?

To si vůbec nedovedu představit (smích). Od svých čtrnácti let jsem je nevzal do ruky, a tak by to byl spíše tragikomický pokus.

GetattachmentZnáme Tomáše Vandase politika, ale už ne tolik Vandase běžného člověka. Co třeba ženy?

Co se týká žen, jsou mi velmi blízké jako osoby opačného pohlaví. Vážím si jich a zcela jistě mají vlastnosti, kterými nás muže v lecčems převyšují. Ale zase u jiných vlastností je to naopak. Tak to prostě příroda zařídila. Proto mi připadají směšné snahy různých feministek a genderových spolků, které by nejraději obrátily koloběh dějin a vše by si chtěly vynutit pomocí kvót a vyhlášek.

Uvažoval jste o založení rodiny?

Samozřejmě. S přibývajícím věkem čím dál častěji. Když něco na tomto světě děláme, tvoříme a budujeme, tak to přeci děláme i s tím pocitem, abychom mohli to pomyslné žezlo někomu předat. Někomu, kdo bude pokračovat v započatém díle.

Jak tráví Tomáš Vandas svůj volný čas?

Volný čas? To nyní pomalu ani neznám… Volební kampaň je v plném proudu, do toho zaměstnání a škola, kde mě čekají v červnu státnice. Doufám, že přes léto načerpám další energii, třeba pobytem na chalupě na Křivoklátsku, kam jezdím od dětství. Právě na chalupě často vzpomínám na své prarodiče, na jejich obětavost, lásku a moudrost. V tu chvíli si uvědomím, že to, co děláme, o co usilujeme, má smysl. Už z pocitu odpovědnosti vůči našim předkům. Vím, že jednou, až se podaří obnovit v naší zemi skutečnou demokracii a spravedlnost, bude ten pocit vítězství patřit i jim.

Vladka-dovolena-2009-029Ženy jsme probrali, ale co Vaši přátelé? Jako veřejně známá osobnost jich určitě máte nepočítaně…

Víte, je potřeba rozlišovat mezi přáteli a známými. Podle mě pozná člověk za život  skutečných přátel jen několik a spočítáte to na prstech jedné ruky. Jak se říká, máš-li opravdového přítele, máš víc než on.

Dovedete si představit, že byste nedělal politiku?

Přiznám se, že dnes už ne. Když jsem před patnácti lety vstupoval na politické kolbiště coby neznámý dobrovolný aktivista, nikdy by mě nenapadlo, co bude vše následovat. Ale jsem rád, že jsem poznal v politice mnoho poctivých a slušných lidí, našel přátele a také se naučil, jak se politika nemá dělat a jak to dopadá, když politik ztratí soudnost a zcela se odcizí svým názorům a myšlenkám.

Co vás v uplynulých měsících nejvíce překvapilo?

Vstřícnost lidí. Ten optimismus a podpora. Když jsem přijel na náměstí měst a viděl, že jsme se stali pro občany nadějí, to je něco nesmírně povzbuzujícího a zároveň zavazujícího. Příjemné byly i reakce po rozpuštění Dělnické strany. Nestačil jsem ani odpovídat na e-maily a sms zprávy. Je to také důkaz, že atmosféra se v této zemi začíná měnit. Lidé procitají a já to cítím na každém kroku.

A naopak nepřekvapilo?

Ta nenávist vládní garnitury a médií. Ta špína, co rozšiřují, slova o extremistech a neonacistech. Vše vyvrcholilo odsouzením mé osoby a dalších funkcionářů dělnické strany. Ale zase to ukazuje tu zoufalost a prázdnotu tohoto zkorumpovaného systému. Jsou v koncích a oni to cítí. Proto tak kopou.

O víkendu se uskuteční důležité parlamentní volby, pro Dělnickou stranu (sociální spravedlnosti) historicky první. Jak se cítíte?

Cítím se optimisticky a trochu nervózně. Ale věřím, že vše dopadne dobře. Každopádně jsme pořád na začátku dlouhé cesty. A to je potřeba vždy zdůrazňovat.

Tipujete si výsledek DSSS?

Raději netipuji. Ale doufám v prozíravost lidí a jejich logické uvažování.

Tiskové centrum DSSS