Ropa, krev a demokracie

Ropa, krev a demokracie24. října 2011 Libyjskými událostmi z minulého týdne skončilo tzv. arabské jaro, za kterého padly režimy v Tunisku, Egyptě a Libyi. Rozhodně se nedá říci, že by nyní byl svět bezpečnější. Otazníků spíše přibylo než ubylo. Spíše se vkrádá nejistota, jak to bude v regionu vypadat za pár měsíců, natož let. Když se oprostíme od přihlouplých výkřiků o vítězství demokracie, svobody a občanské společnosti, tak vidíme, že situace se v těchto zemích obrací k ještě tužšímu režimu, anebo že hrozí nebezpečí „afghánizace“. To jest loutková vláda v hlavním městě a na venkově vládnou kmenoví náčelníci spolu s Al Kajdou.

Ještě v době v době náletů, kdy americko-evropské bomby padaly na obytné libyjské čtvrtě a přinášely demokracii a občanskou společnost, zjistila americká rozvědka, že se ze zbrojních skladů libyjské armády ztratilo mnoho tisíc ručních řízených střel, což je ideální zbraň, kterou může ovládat každý beduín a sestřelovat jimi okupační vrtulníky či odstřelovat obrněné transportéry se žoldáky NATO. Jeden z představitelů nové, tzv. demokratické libyjské vlády je členem odnože organizace úzce spolupracující s Al Kajdou.

Podíváme-li se na tzv. diktátorské režimy v Iráku, Egyptě, Libyi a Tunisku čistě pragmaticky z pohledu boje proti terorismu, tak dojdeme k jednoznačnému závěru o jejich prospěšnosti. Hlavy těchto režimů chtěly v zemi vládnout samy, s nikým se nechtěly dělit o moc a samozřejmě nechtěly připustit nebezpečí nestability, která by je smetla. Ať to byl Kaddáfí či Saddám, tak ve svých zemích tvrdě a smrtelně pronásledovali islámské fundamentalisty. I v Egyptě byli představitelé tzv. Islámského bratrstva dílem ve vězení nebo v exilu. V Egyptě se návratu fundamentalistů k moci zabránilo instalováním vojenské vlády, která sice brání zemi před jejich rozpínavostí, ale na druhou stranu jsou tam demonstrace obyvatel či křesťanských Koptů rozháněny se stejnou, ne-li větší brutalitou jako za prezidenta Mubaraka.

Pádem těchto režimů je nejvíce ohrožen Izrael, který neví, co od nových vládců čekat. Nové režimy jsou nečitelné, s podílem fundamentalistů u moci, a tak se Tel Aviv cítí ohrožen. Myslím si, že analytici izraelské rozvědky přemýšlí, až se z nich kouří. Rozhodně se tato země nemůže cítit bezpečná. Což vyvolá logicky ještě větší izraelské zbrojení a to rozhodně regionu nepomůže.

Libyjský scénář bude následující. Tři hlavní proudy (přeběhlíci Kaddáfího režimu, staří veteráni disentu a islamisté) přechodné vlády se rozhádají o podíl na moci, kmenoví náčelníci odmítnou poslouchat ústřední vládu a do toho nastoupí stoupenci Kaddáfího, ke kterým se budou přidávat další, protože se země propadne do chaosu a atentátů. Lidé si řeknou: Za Muammara zde sice nebyla tzv. demokracie, díky které se můžeme účastnit pluralitních voleb, ale mohl jsem bez obav vyjít na ulici, aniž by mě roztrhala bomba. Skutečnými vládci Libye budou USA, Francie a Itálie, které si rozdělí místní ropná naleziště. Takže v Tripolisu bude vládnout americká Oil Company, francouzský TotalFinaElf a italská Eni. To bude skutečná koaliční vláda určující život v Libyi. Z Kaddáfího vraždy se radovaly státy, jejichž vrcholní představitelé se s ním objímali a škemrali o ropné licence. Tak Západ odplácí.

Celá tato demokratická náletová šaškárna nebyla ničím jiným, než bojem o ropu. Americká zahraniční politika se totiž řídí ropnými hledisky. Podívejme se na americký nátlak na legálně zvolenou venezuelskou vládu prezidenta Chávéze. Příčinou je ropa, kterou tato země vzala do své správy a zisky z ní plynou do Venezuely a ne do Washingtonu. Americko-evropské bomby vraždily především civilisty, ale co to je ve srovnání s ropnou koncesí. Nutné, lehce odepsatelné ztráty. Vždyť to děláme pro demokracii a občanskou společnost. Tomu opravdu věří jen chudý duchem (slušně řečeno) anebo Nečas.

Když už jsem u našeho loutkového premiéra, který se radoval ze smrti Kaddáfího, tak by si měl uvědomit, proč mj. tento režim padl. Lidé řekli dost - režim se tvářil zpupně s vírou své nedotknutelnosti a s falešnou chimérou o tom, že bude vládnout do skonání světa, a také s povýšeným přesvědčením, že lid vydrží vše, a když ne, tak vydrží ještě více. Absence sebereflexe je smetla. To měj na paměti, vystrašený Péťo, který se bojíš varnsdorfských žen.

Jiří Štěpánek