Stane se z Káhiry Bagdád?

5. února 2011 Egyptské události ukázaly, že postoj USA na stejné události je dvojaký a řídí se plně jejich imperiálními zájmy. Zatímco na protivládní demonstrace v běloruském Minsku reaguje Washington rozezleně, plně je podporuje a vyzývá k okamžitému svržení řádně zvoleného prezidenta, tak na káhirské události reaguje zdrženlivě, do světa vypustí nic neřešící prohlášení o tom, že je nutné zachovat klid a jednat.

Česká média neustále omílají, že prezident Mubarak je zkorumpovaný a že v zemi není třicet let demokracie apod. Oněch celých třicet let nevadilo Spojeným státům, jaký je Mubarak. Byl jejich oblíbencem a chráněncem. Stav demokracie a lidských práv nikdy nebyl na pořadu egyptsko -  amerických vztahů.

Ustálený Mubarakův autoritativní režim plně vyhovoval situaci v jinak neklidném regionu. Suezský průplav pod egyptskou kontrolou plnil svojí nezastupitelnou úlohu v celosvětové lodní dopravě. Nesmíme zapomínat také na důležitou věc: Egypt má podepsanou mírovou smlouvu s Izraelem, kterou roku 1979 ratifikoval Mubarakův předchůdce prezident Sadat. V neposlední řadě se v osmdesátimilionové zemi drželi na uzdě islámští radikálové, vystupující v Egyptě pod názvem Muslimské bratrstvo. Toto sdružení si dává za cíl jednu jedinou věc: učinit z Egypta islámský stát.

Na Mubarakovu vládu se proto dívalo pragmaticky. V zemi sice nebyla občanská společnost a nepůsobily tam „neziskovky“, ale režim byl čitelný a nepůsobil destabilizačně. Američany nyní straší jedna věc a to, aby se z Egypta nestal druhý Irák. Kdo zaručí, že nová, demokratická a liberální vláda udrží v zemi pořádek a Egypt se nestane rejdištěm islámských radikálů?

 V Iráku za Saddáma Husajna byly radikální islámské organizace potlačovány a proto dlouhá léta byl Bagdád Američany podporován, jako protiváha islamistickému Íránu. Stejné nebezpečí hrozí i Tunisku, které vykročilo na cestu demokracie a občanské společnosti. Proč asi bylo v Tunisku bezpečno? Díky organizacím jako je Amnesty Internacional? Ne! Díky armádě a pevné ruce místní vlády. Po čase se obyvatelstvo probudí z demokratické kocoviny a uvidí, že si sice mohou koupit v trafice anglické Timesy, ale cestou je může roztrhat bomba.

Mubarakův režim (to platí i o tuniské vládě bývalého prezidenta Ben Aliho) hrubě podcenil fakt, že trpělivost obyvatelstva není nekonečná. Ve své zpupné zahleděnosti se opájel smyšlenkou, že když jsou za námi Američané, tak se nám nemůže nic stát a můžeme si dělat, co chceme. Stačilo málo - omezit nejkřiklavější případy korupce, využít bohatství země k vyšší vzdělanosti a pracovním příležitostem, a obyvatelstvo by se tak masově nebouřilo.

Nyní udělá Washington jedno, zajistí Mubarakovi a dalším jeho spolupracovníkům klidný odchod do exilu a budou doufat, že se země nevydá iráckou cestou. Izrael mocně posílí své hranice na egyptské straně a budou čekat. Jedno by měli vidět naši omezení (rozhledem) komentátoři a apoštolové pravdolásky: Spojené státy a Izrael udělají vždy jen to, co vyhovuje jim a nikoliv místnímu obyvatelstvu. To případně využijí ke svržení nepohodlného mouřenína, který dosloužil a může jít. Nyní už je Mubarak k nepotřebě, neudržel pořádek v zemi, která byla a stále je pro USA důležitá.

Jiří Štěpánek