Výzva pro DSSS: Cestou radikální pravice do parlamentních lavic

Výzva pro DSSS: Cestou radikální pravice do parlamentních lavic4. listopadu 2012 Když se před necelými deseti lety sešla v pražském smíchovském pivovaru skupina bývalých republikánů a její omladiny, za účelem založení dělnické strany, byla tato událost kvitována médii jako vznik strany, která by mohla jednou konkurovat komunistům.

Zcela nová strana tomu pomohla svým prohlášením sdělovacím prostředkům ze dne 19. ledna 2003: „Dělnická strana chce svoji aktivní politikou konkurovat především KSČM, kterou považuje za absolutní přežitek doby a otřepanou vějičku pro nespokojené voliče.“

Jedna dekáda století je za námi a my můžeme konstatovat, že na pozici dělnické strany se toho příliš nezměnilo. Něco přece jen ano, dělníci nekonkurují komunistům, ale spíše komunisté konkurují DSSS a dalším stranám. V posledních krajských volbách zaznamenali majitelé značky KSČM, značky, která je pro ně zlatým dolem, nebývalý úspěch. Nevyhráli dnešní komunisté, ale spíše rudá nostalgie. Přesto je to pořád úspěch komunistů.

Pročištění národní scény

Podíváme-li se na pravou část politického spektra, vidíme ODS, která se od porážky k porážce otřásá v základech, dále TOP 09, upadající soukromý projekt pana Kalouska a spícího knížete, o kabaretní skupině pana Johna a spol. ani nehovořím. Česká pravice je všechno možné, jenom ne skutečná, autentická pravice.

Dělnická strana se v průběhu času vžila do povědomí společnosti jako strana krajně či radikálně pravicová, extrémně pravicová. Můžeme vyslovit plno námitek proti tomuto označení, faktem ale je, že v každé evropské zemi existuje taková strana, právě takto zaškatulkovaná. V Německu je to NPD, ve Francii Národní fronta, v Maďarsku Jobbik atd. Většina těchto stran má své zástupce v zákonodárných sborech či v Evropském parlamentu. Navzdory extremistickým nálepkám.

Dělníkům se za poslední roky podařilo zcela „vyluxovat“ národní scénu od víceméně nefunkčních a papírových subjektů, např. Republikánů Miroslava Sládka či Národní strany paní Edelmannové. V říjnových volbách za námi v mnoha krajích zaostaly strany Suverenita či Svobodní, které se snaží vystupovat jako ochránci národních zájmů a kritici EU. Totálně a zaslouženě propadl zloděj „národního socialismu“ Jiří Paroubek.

Mnoho aktivistů, žádná zodpovědnost

Na základě této stručné analýzy můžeme směle konstatovat, že výchozí pozice DSSS není vůbec špatná. Ovšem jen za předpokladu, že disponuje strategickým plánem do budoucna. Jestli se spokojí se svým postavením mimoparlamentního subjektu, jenž boduje v lokalitách s problémy nepřizpůsobivými, anebo přestoupí tento pomyslný práh a bude chtít více, mnohem více. Nebude troškařit.

Česká národní scéna nikdy nešetřila na pestrosti. Bohužel. Za posledních dvacet let se ve středoevropské kotlině objevila celá řada malých vůdců s ještě menším volebním potenciálem. Od počátku století jsme navíc svědky nového fenoménu – aktivismu, jenž je na volbách naprosto nezávislý, protože nemá ambice se volebního klání zúčastnit. Z aktivistů se stali pozorovatelé společnosti a její individuální reformátoři. Mnozí z nich nemají žádnou zodpovědnost. Mnozí z nich mají plno námitek ke všem a ke všemu. Všechny spojuje jedno – neaangažovanost v řadách oficiální organizace.

Dnešní doba tleská neangažovaným aktivistům, ale i vyšinutým podivínům. Jednotlivcům a samotářům. Někteří si vystačí s nekonečnými a planými diskusemi na Facebooku, v horším případě střílí na prezidenta plastovou pistolkou nebo kreslí tykadla na plakáty. Bravo! A co dál?

Jednota a modernizace - podmínky úspěchu

Národní scéna musí být jednotná. Kde není jednota, není ani hnutí. DSSS, obsypána neangažovanými, tedy nezávislými aktivisty, nemá v budoucnu šanci na výraznější úspěch. My nepotřebujeme zástupy nacionalistů „blogerů“, co si nechtějí spálit prsty na plotně opoziční strany.

Modernizace DSSS je možná pouze s příchodem schopných lidí s novými nápady. Lidí, kteří se chtějí angažovat v politické straně. Nesázejme vše na peníze. Jsou důležité, ale ne rozhodující. Pan Paroubek měl peníze i levicově zkarikovaný národní socialismus, prohrál na celé čáře. Právě proto, že jeho projekt postrádal to nejdůležitější – upřímnost a lidský potenciál. To je totiž ta nejlepší investice.

„Nejsme strana, která by se kohokoli bála,“ reagoval 19. ledna 2003 na vznik dělnické strany tehdejší místopředseda a nyní europoslanec KSČM Miloslav Ransdorf. Komunisté se nebojí ani dnes, jejich sebevědomí stoupá s volebními výsledky. Proč by se také bát měli, když jim všichni ustupují, včetně patolízala Sobotky z ČSSD. Zprofanovaná ODS má pověst vyždímaného hadru na schodech do politického suterénu, jeho koaliční přívěsky už v něm dávno jsou. Na prezidenta kandidují favorité s rudou legitimací ve skříni. Taková je realita.

Paradoxně tak stojíme na stejném místě jako před deseti lety. Jeden zásadní rozdíl zde ale je. Tehdy neznal dělnickou stranu prakticky nikdo. Dnes je DSSS neodmyslitelnou součástí politického, silně nestabilního spektra. Jedna miska vah, na níž stojí komunisté v objetí s ČSSD, zatížená sílící podporou voličského hlasu, doslova vymrštila kamsi do prázdna misku druhou, s pravicovým torzem.

My jsme vždycky stáli tak trochu opodál pomyslné váhy, systém jsme kritizovali jako celek, „…protože jeho současný stav nás nutí být – v rámci demokratického parlamentního systému – jeho přímými oponenty,“ stálo v manifestu dělnické strany v lednu 2003!

V minulosti nás hodně kritizovali (i zakazovali) za „antisystémovost“. Určitě jste si všimli, že dnes jsou „bojovníků“ proti systému celé řady, počínaje odborářem Zavadilem a jeho voláním po „nové“ demokracii, tykadlovým řidičem Smetanou konče, toho času za mřížemi. Holešovská výzva vyšla do ulic s požadavkem svržení režimu. Systémových změn se dovolávají už i miliardáři... Z volání po změně systému se stal prakticky módní trend.

Když posílíme, politika bude stabilní

DSSS je radikální pravicová strana. Nevidím důvod, proč se tomuto označení vyhýbat, zvláště ve společnosti, kde posiluje nejradikálnější křídlo levice – komunistická strana s bustami Leninů a Gottwaldů za zády představitelů naší země na krajské a parlamentní úrovni!

Za situace, kdy komunisté začínají ovládat územní celky a brousí si zuby na celostátní vládu, je jakákoliv námitka proti „extrémní pravici“ naprosto bezpředmětná, směšná a nedůvěryhodná. Nevymaní se z podezření, že jejím autorem je radikální levičák – komunista.

Kdyby v této zemi existoval skutečný zájem o stabilizaci demokratického politického systému, zástupci radikální pravice by již řadu let seděli v parlamentu a svými názory by tvořili protiváhu radikální levici. Stejně tak je tomu i v západních státech. U nás je tomu jinak – jedni jsou bezdůvodně dehonestováni a štváni jako lovná zvěř, druzí se v poslaneckých lavicích smějí všem obětem komunismu a hlouposti celé polistopadové generace, která naletěla sametovým podvodníkům.

Jsem naprosto přesvědčený, že hon na extremisty – samozřejmě výhradně pravicové, protože komunistům byla tato hanlivá nálepka postupem času z neznámých důvodů společensky odňata – zapříčinil dnešní vzestup komunistické strany a tím i extrémní vychýlení politických vah ve prospěch levé misky. Na posílení komunistů má největší zásluhu pravicová ODS, která v roce 2009 v osobě ministra Ivana Langera spustila štvanici na taky pravicové „extremisty“. Smutný paradox, že?

DSSS může přispět ke stabilizaci politiky. Tím, že posílí. Sjednocení národní pravice, přelití veškerého aktivismu do řad strany, s odpovědností a smyslem pro řád a disciplínu, modernizace vizuální i programová, to jsou jen základní předpoklady pro úspěšnost DSSS v dalších volbách. Jiné cesty není. Pokud ovšem nechceme zůstat stát na místě a spokojit se s výsledky nad 5 % v některých obcích. Já si to rozhodně nepřeji.

Martin Zbela, místopředseda DSSS a šéfredaktor Dělnických listů